ŠVÉDSKÁ MISE
 
Někdy na jaře 2009 jsem se rozhodla, že je potřeba se poohlídnout a vybrat chovatelskou stanici, z které by se mne podařilo získat psa – kluka jako korunního prince a nástupce našich dvou krycích psů GIGOLA a GUCCIHO a to z důvodu, že GIGOLOvi bude dvanáct let a GUCCImu  pět let.  Moje představa byla importovat štěně někdy okolo druhé poloviny příštího roku. Pro pokračování naší chovatelské cesty bylo třeba najít a získat psa nepříbuzného ale se stopami anglických linií, které v sobě právě nesou naši krycí psi a zároveň tím i naše odchovy.
Hodiny strávené hledáním na internetu, rozhodování a zatracování, dohledávání rodokmenů do 10-15 generace, hledání a následné psaní emailů s požadavky, jakou mám exteriérovou představu  psíka a jeho povahy apod… Můj původní výběr 11 chovatelských stanic z celého světa se zúžil na čtyři. Ostatní buď vůbec neodpověděli, někteří mne opovržlivě napsali, že na východ neprodávají (mají asi představu, že žijeme na stromech), někteří v požadované době štěňata neplánovali apod.
V užším výběru byla i chovatelská stanice GROOMLINES (http://www.groomlines.com/)   paní Jennifer Schmidt ze Švédska. Malinká chovatelská stanice čítající  jednoho psa, jednu dospělou a jednu mladičkou fenku. Bylo mi jasné, že neodchovávají  štěňata často. Nechovají na kvantitu ale na kvalitu, o čemž svědčí tituly a rodokmeny jejich odchovů. Proto jsou jejich odchovy tak úžasné a jsou výsledkem cíleně promyšlených linií. Z mého pohledu to byl spíše sen získat od této chovatelky štěně. Proto jsem paní Jennifer Schmidt v té době, kdy jsem hledala potencionální kvalitní štěně ani neoslovila. Když jsem někdy začátkem června 2009 zjistila, že svou vynikající fenku Azurs CARE BEAR alias GINU připustila psem Manoir´s SHOT IN  THE DARK alias BULLETem z velmi známé a úspěšné chovatelské stanice v Anglii (http://www.manoirbichons.com/), pomyslela jsem si, to by bylo úžasné získat z tohoto, z mého pohledu snového spojení psíka. Pominula jsem své rozhodnutí o koupi psa až příští rok a paní Jennifer jsem napsala.  Moje radost se snad ani nedala popsat, když odpověděla, že by to bylo možné. Pak nastaly týdny čekání, jestli se pro mne vysněný chlapeček narodí. Přišel den 12.7. 2009 - pro mne nejšťastnější den v tomto roce. GINĚ se narodili dva kluci a tři holky. Paní Jennifer mi napsala, že jeden chlapec může být můj. Nastalo dalších nekonečných deset týdnů čekání než jsem si pro něj mohla do Švédska letět. Deset týdnů stresu -  protože jsem ještě letadlem nikdy neletěla. Deset týdnů sledování, kde jaké letadlo spadlo. Deset nekonečných týdnů, kdy jsem poslouchala ,,zábavné“ historky přátel, co jim se kdy v letadle přihodilo popřípadě co, kde ,,zábavného“ o pádu letadel slyšeli. Na konci každého vyprávění mě ale všichni uklidňovali, ať já se ale nebojím, že já určitě nespadnu. Moc milá zlatíčka hlavně že mě uklidnili. Bylo potřeba vyřešit další věci. Musela jsem požádat někoho, kdo umí anglicky, aby se mnou letěl, protože bych se nedomluvila. Moje volba padla na Olinku Dmejchalovou, která má fenečku ONORICU Charnett alias Mersi. Když mne Olinka loňského roku oslovila, že by chtěla štěně z mé chovatelské stanice, vůbec jsem netušila, jak vyjimečný člověk a přítelkyně se z ní vyklube. Je naprosto báječná, ochotná vždy pomoci a  přiřadila se svým naturelem, smyslem pro humor a bezelstným přátelstvím k mojim milovaným holkám Míše Bytomské a Renatě Chmelové. Při vyslovení mé prosby, zda by se mnou do Švédska letěla, ani na vteřinu nezaváhala  a  řekla ANO. Musím s velkým vděkem a takřka se slzou v oku říci, že bych bez Olinky byla ztracená. Přes zamluvení letenek, hotelu a všeho dalšího byla dobrým a neocenitelným duchem celé naší ,,ŠVÉDSKÉ MISE“.
    12.9.2009 je to tady. Ráno vstávám a snažím si nepřipustit, že dnes poprvé poletím letadlem. Dělám proto ten den od rána nesmyslné věci jako mytí již naleštěného umyvadla, přestýlání psích pelíšků, neefektivní přerovnávání ručníků v koupelně apod. Nicméně nastal čas, kdy jsem se musela připravit a zabalit potřebné věci. Připravená před 12. hodinou jsem čekala na Olinku až dorazí od  Hradce Králové a naloží mne, abychom vyrazily směr letiště Ruzyně. Těsně před odchodem z domova jsem šla vypnout počítač a co nevidím napsáno v novinkách: ,,spadlo malé letadlo a dva cestující uhořeli“. Tojsem opravdu pro uklidnění potřebovala. No nic, řekla jsem si, chceš štěňátko, chceš, tak se s tím budeš muset vyrovnat. Od odjezdu a příjezdu na letiště vše proběhlo hladce. Před letištěm nezbytná cigaretka, nečekané setkání s Klárou Milotovou, která přijela  pro svojí maminku, kterou radostně přivítaly jejich dvě bišonní holky a hurá na odbavení. Olinka zvesela a já se sevřeným žaludkem. Olinka byla nucena, sice nerada,  odevzdat lak na vlasy. Do poslední chvíle doufala, že jí to projde. Já prošla bez problémů.  Po úspěšném odbavení jsme čekaly na naše letadlo. Je zde. Moje sevření žaludku nabírá na síle. Vstupuji do letadla a hned na Olinku kladu milion otázek. Proč je to letadlo tak malé, vždyť vypadá jako hračka, do té sedačky se nikdy nemohu vejít, ten pás mne nebude a oni mne vyvedou, proč jsou na křídle vidět šroubky  atd. Nutno říci, že Olinka odpovídala na mé debilní otázky klidně a vesele a ani jedna z mých otázek jí nezaskočila. Nastává moment, kdy letadlo je nasměrováno na vzletovou dráhu a začíná se rozjíždět. Celé se klepe a drkotá. Vytřeštěný pohled na Olinku a Olinka s klidem povídá, že je to jako jízda po naší slavné dálnici D1 Praha-Brno a zpět. Má pravdu, je to v podstatě stejné. Aniž bych si to uvědomila, jsme najednou ve vzduchu. Je mne lehce nevolno, ale Olinka zase boduje. Uklidňuje mě až se z ní kouří a slaví úspěch. Letušky rozdávají občerstvení. Let je klidný a bez komplikací. Po necelých dvou hodinách přistáváme na letišti ARLANDA. Přistání je z mého pohledu příjemnější než vzlétání. Od letiště nás odváží autobus do hotelu.
Zde procházíme nezbytnými formalitami nutnými k našemu ubytování.  Pak se vydáváme hledat náš pokoj. Vypadá to jako  TESKO UBYTOVNA. Dřevěná podlaha se pod každým naším krokem hýbe. No pravda je, že s Olinkou nejsme zrovna žádní drobečci. Vzhledem k tomu, že jsme požadovaly kuřácký pokoj, vypadalo to, že budeme jako společenští vyvrhelové někde až na konci hotelu, abychom neměly špatný vliv na švédské obyvatelstvo. Nakonec se ukázalo, že jsme se vydaly špatnou chodbou. Posléze jsme našly a vstoupily do správného pokoje. Pokojík je moc hezký s manželskou postelí. Nad každou polovinou lože je v okénku vyřezávaný ,,MUŽ“ a ,, ŽENA“. Já jsem si vybrala, že budu pro tuto noc ,,MUŽ“, ne snad proto, že bych někdy mužem chtěla být a zažít ten pocit být jiným živočišným druhem, ale mé rozhodnutí bylo daleko prozaičtější, bylo z tohoto místa blízko k toaletě. Po příchodu jsem hned pustila televizi se slovy, že potřebuji vědět, co vysílají švédské zprávy. Olinka nevěřícně zírá, jestli to myslím vážně. Ví, že ovládám pouze češtinu. No ano, myslím to vážně a musím říci, že na té švédštině něco je, přestože jsem nerozuměla ani slovo. Po vybalení, rozdělení postelí a nezbytné malinké úpravě jsme odkráčely na večeři. Pěkný stoleček a nabídnutý jídelní lístek. Zjišťujeme čtyři hlavní chody – ryba, ryba, losos a ryba – taky co jsme mohly čekat. A ejhle, na konci jídelního lístku konečně potrava – cosi kuřecího.  Kuře vařené, následně osmahnuté a okořeněné ale v podstatě neslané,  položené na salátu, dále pórek a kukuřice. A hlavně velká mísa výtečných hranolek rozměrově větších a silnějších, bez gramu tuku než jak jsme zvyklí.
Po večeři odcházíme do pokoje. Provádíme nezbytnou hygienu. Sprchování bylo zpestřeno večerním cvičením při vytírání koupelny. Sprchový kout zlehka netěsnil a tak potopa pomalu postupovala ke dveřím. Českou holku však taková banalita nezaskočí a umí si poradit. Pak zasloužené lože, které také stojí za zmínku. Velmi pérovací, takže když jsem dopadla, obratem jsem byla vymrštěna pár cm do výšky a než se celá postel zklidnila,  musel mít člověk trpělivost. Moc prima. Ráno jsme s Olinkou hekaly, jak nás bolí záda a celý člověk. Olinka vstávala asi o hodinu dříve, je zvyklá denně upravit svůj obličejový exteriér do koukatelné podoby a to něco stojí, v jejím případě o hodinu kratší spánek. Následně vzbudí mne. Moje úprava je časově kratší. Po té se suneme na snídani, která byla opravdu opulentní. Švédské stoly s úžasným výběrem. Po snídani vše balíme. Jdeme se odhlásit na recepci a v hale hotelu očekáváme příjezd paní chovatelky.
Úderem 9.30, tak jak bylo domluveno, vstupuje do recepční haly drobná blondýnka a tou je opravdu velmi milá a usměvavá Jennifer, tak jak jsem jí znala z fotografií. Po vřelém přivítání nastupujeme do auta a míříme směr Uppsala. Dřevěný rodinný domek je umístěn na okraji lesa. Přivítání „švédskými „bišonky se neliší  od vítání bišonků , které máme doma. Teprve potom se seznamujeme s dalšími členy rodiny – manželem a pěti dětmi, všichni jsou velmi milí. Nechápu, jak to paní Jennifer zvládá, ale je vidět, že to v této rodině funguje.
Přesouváme se do osudového pokoje.
A JE TO TADY. Vidím ohrádku a v ní ještě tři zbylá štěňata -  mého prince a dvě fenky. Už z dálky vidím, který to je. Je nádherný. Jdu blíže. Zkoumavě na něj hledím. Beru cíleně do ruky jeho sestru a jeho si jakoby vůbec nevšímám. Chci vidět jeho přirozené reakce. Doráží a chce být také chován. Pokládám fenku a poprvé jej beru do náručí. Je velmi přátelský. Hned mne obdaří milionem pusinek a kousnutím do brady. Vracím jej zpět do ohrádky a pečlivě prohlížím jeho stavbu těla, pohyb, nasazení krku, postavení končetin. Vše vypadá úžasně a všemu vévodí sladký krásný obličej s vynikajícím pigmentem nosní houby a okolo očí. Jennifer se mne ptá, zda se mi líbí. Jsem tak okouzlena, že mi otázku musí zopakovat ještě jednou, než jsem jí dojatá mohla říci, jak je překrásný. Ano jsem spokojená, p rotože skutečnost předčila mé představy, které jsem měla než jsem si pro něj jela. Správně jsem tušila, že z tohoto spojení se nemůžou narodit špatná štěňátka a fotografie napovídaly, že je tomu tak, ale skutečnost vše předčila. Střídavě jej chovám já nebo Olinka. Jde z ruky do ruky a zase zpět do ohrádky a je stále dobře naladěn a kontaktní. Mezi tím Jennifer  střídavě s manželem připravují oběd. Přijíždí další návštěva - paní Martinsson - Vesa s manželem (http://www.janevesa.se/) . Zůstávám překvapeně zírat na výše zmíněnou paní. Je to živoucí legenda chovu bišonků v severských zemích a jako první tyto psíky v roce 1976 importovala.  Následovalo velmi příjemné rozprávění a získání mnoha užitečných rad a informací. Po výborném obědě a vyřízení administrativního kolotoče okolo předání pejska jsme se s paní Martinsson domluvily na společné procházce. A to byl opravdu zážitek. Paní Martinsson je velmi elegantní starší dáma, svým výzorem a chováním by se dala přirovnat k anglické lady. Černé lakýrky na klínku, černé hedvábné kalhoty, bílá halenka s fiží, černé sáčko a vše doplňuje elegantní drdol, jako celek velmi noblesní. Vzala s sebou svého bišonka a vyrazily jsme po rozmoklých lesních pěšinkách k blízkému jezeru. Po 200 metrech jsme té úžasné paní, které je jako nám dvěma dohromady 78 let, nestačily. Byla velmi roztomilá, když se nás několikrát  po dobu procházky zeptala,  zda nejde moc rychle. Statečně jsme tvrdily, že je to v pořádku, funěly jsme a měly jsme co dělat, abychom jí stačily.  Ale marná snaha,  paní Martinsson byla stejně pořád před námi bez známek podstatnější námahy. Roztomilá byla její poznámka, když jsme šly do kopce po rozmoklé pěšině, ze které trčely kameny a kořeny stromů, zda jí stačíme. Byla asi 10 metrů před Olinkou a 20 metrů ode mne a s poznámkou, ať dáme pozor, že terén je nebezpečný. Abych jí na chvíli zastavila,  poprosila jsem jí, zda bych se s ní mohla vyfotografovat. Následovalo rychlé foto a už zase úprk. Před koncem procházky jsme se dozvěděly, že paní je krátkou dobu po náhradě kyčelního kloubu endoprotézou. Oběma nám spadla tzv. čelist a došlo nám, že bychom se asi měly nad sebou zamyslet a udělat něco se svou kondicí. 78 - letá elegantní paní v lakýrkách po operaci endoprotézy uhnala dvě ,,MLADÉ“ holky z Čech. V každém případě zážitek, na  který se nezapomíná. Při procházce nám například vyprávěla o políčkách zemědělců, kdy u kraje políčka je postavená kasička, do které každý, kdo jde kolem a něco si z políčka vezme, dá určitý obnos.  Byly jsme mírně řečeno v šoku, toto se u nás opravdu nenosí. Představuji si stejnou situaci u nás. Zplundrované políčko a kasička vybílená, pokud by tam vůbec zůstala. Poté jsme se s paní Martinsson rozloučily a ta odjela domů. Když jsme Jennifer vyprávěly, jak nás uhonila, rozesmála se a řekla, že ještě před operací jí nestačil vůbec nikdo. Dodnes vystavuje své psy a její otec byl trenér švédského mužského národního družstva gymnastů, což vysvětluje tu obrovskou vitalitu. Na řadu přichází poslední káva a chystáme se na cestu na letiště. Pejsek jde z ruky do ruky. Loučí se s ním celá rodina. Pak nasedáme do auta a Jennifer nás odváží. Z auta fotím okolní krajinu, která je v podstatě stejná jako u nás doma.
Na letišti mám slzy v očích, když se s tou příjemnou blondýnkou loučím. Přenechala mi poklad, za který jí jsem a budu vždy moc vděčná,  poklad, který se jmenuje Groomlines MOST DELICIOUS MARABOU alias Guliver, Geníšek  anebo jenom švédský královský poklad. Opět si musíme dopřát nezbytnou cigaretku před letištěm. Po odbavení s hrůzou zjišťujeme, že letadlo bude mít asi 1,5 hodiny zpoždění. Hledáme kuřáckou restauraci v bezcelní zóně. Sláva, máme ji. Akorát kuřáci zde mají v rohu restaurace vyčleněnou speciální uzavřenou místnůstku  maximálně pro osm kuřáků. Tak jdeme do naší kabinky hanby a ejhle, je tady lepší vzduch než v celém letištním prostoru. Bylo tam tak silné odsávání, že tam bylo příjemné klima. Kouř nebyl vůbec cítit a ještě byl krásný výhled na přistávající letadla.
Nastal čas jít ke vchodu, kde jsme posléze nastupovaly do letadla. GULIVER se choval jako správně vychovaný chlapec, spinkal. Vzbudila jsem ho a pokusila se ho přimět,  aby se vyčůral na papírovou plenku. Neměl vůbec čas, jak potřeboval nutně sledovat se zájmem dění na letišti. Nedá se tedy nic dělat a šup znovu do přepravky a jdeme do letadla. Přepravka se vešla mezi mne a Olinku na sedačku a dala se i připoutat, čímž byly splněny všechny bezpečnostní předpisy. Letadlo při zpáteční cestě bylo o mnoho větší. Jelikož od rána nabralo několik hodin zpoždění, letělo dost rychle. Než jsme se s Olinkou najedly a já si vypila kávu, tak za necelou hodinu jsme přistávaly. Pohled na večerní nasvícenou  Prahu byl překrásný zážitek. Při pohledu z výšky je člověk najednou hrdý na tu svou malinkou zemičku. Vystupujeme z letadla a mně dochází, že jsem přežila svůj první a doufám, že na dlouho i poslední let, a že jsem si domů  přivezla  svého vysněného nástupce. Spěcháme na parkoviště, nasedáne do auta a už svištíme směr Modřany, kde se loučím s Olinkou a přestože jí moc za vše děkuji, myslím, že ani netuší, jak moc pro mne znamenalo, že se mnou letěla a pomáhala mi, jak mohla. Naše  ŠVÉDSKÁ MISE zůstane pro mne neopakovatelným zážitkem a potvrzením, jak jedinečný člověk a přítelkyně Olinka je.

video v 10-ti týdnech zde